Někdy nezachráníme jen zvíře. Někdy ono zachrání nás.
Existují období života, která člověka změní navždy. A pak existují malé okamžiky, které přijdou tiše, nenápadně… ale právě ony nás nakonec udrží nad vodou.
U mě to byli ježci.
Možná zvláštní spojení pro někoho, kdo mě zná hlavně skrz Bubelo, látky, tvorbu a ženský svět kolem módy. Jenže pravda je taková, že za vším, co tvořím, vždycky stála citlivost k přírodě, ke zvířatům, k lidem i k věcem, které nejsou na první pohled vidět. A právě proto dnes vzniká tenhle článek.
Všechno začalo jednou malou kuličkou
Před několika lety jsem před domem našla malého ježečka velikosti slepičího vajíčka. Byla zima, mráz a ta malá bytost byla úplně sama. Pojmenovala jsem ji Matilda. A i když od té chvíle uplynulo už několik let, nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy mi ten malý tvoreček doslova ukradl srdce.🥺🦔
Právě Matilda ve mně probudila něco, co už nešlo vypnout: touhu pomáhat ježečkum. A tak se ze mě, původně „jen“ pejskařky 🐶, která ještě donedávna měla doma sedm pejsků, postupně stal člověk, který začal zachraňovat i ježky.
Rok 2025, který mě zlomil
Loňský rok byl pro mě jeden z nejtěžších v životě. Dne 09.05.2025 mi zemřel tatínek. A o pár měsíců později, 20.10.2025, odešel můj milovaný Matýsek. Můj karmický pes. Duše, která se nedá popsat slovy. Dodnes o tom nedokážu mluvit. Existují ztráty, které člověka nerozbijí navenek (i když jsem přišla o vlásy) ale rozpadne se uvnitř - potichu, tak, že ráno vstane, funguje… a přitom má pocit, že už vlastně vůbec neví jak a proč. A přesně tehdy přišli oni…
Večer, kdy odešel Matýsek, se objevili dva malí sirotci
Byl večer 20.10.2025. na zahradě se objevili dva malí ježečci. Drobečci, kteří měli sotva 300 gramů. V době, kdy ostatní ježci už byli připraveni pomalu ulehnout k zimnímu spánku. Jen oni ne. Nevím, odkud přišli. Nevím, co se stalo jejich mamince. Možná už nežila. Možná je opustila, aby sama měla šanci přežít zimu. Ale vím jedno: v ten večer jsem měla pocit, že mi je poslal právě Matýsek. A možná to někomu bude znít zvláštně ale kdo někdy opravdu miloval zvíře, ten pochopí. Protože někdy vesmír přesně ví, kdy už člověk neunese další ticho.
Votesánek alias Kašláček, Radovan a Mouglí
Tou dobou už jsem doma měla jednoho nemocného ježka. Říkala jsem mu Kašláček, protože měl obrovský kašel způsobený silným začervením a parazity. Léčba byla náročná, nejistá a dlouhou dobu jsme vůbec nevěděli, jestli přežije. A pak přišli další dva. Každý večer chodili na zahradu, jedli a zase mizeli. Jenže postupně jsem začala slyšet, že oba kašlou také a věděla jsem, že něco není v pořádku. Přitel jim proto postavil speciální zastřešené krmné boudičky schované pod listím, aby měli sucho, bezpečí a trochu tepla během studených nocí. Jenže odchytit je? To byla úplně jiná disciplína. Jakmile slyšeli otevření dveří od baráku hned byli pryč…
Večer, který mi připomněl, že v tom nejsem sama
Jednoho dne jsem měla možnost zúčastnit se nádherné charitativní akce na podporu nadačního fondu Nikči Leitgeb ve vile Kajetánka. A upřímně? Nešlo jen o tu akci samotnou. Šlo hlavně o lidi, které jsem tam poznala. O úžasnou Evu — moji „Evičku rybičku“, ona už bude vědět. O Tomáše a jeho dva čivaví kluky, neuvěřitelně laskavého a nezištného člověka. O Nikču a její chlapečky, naprosto úžasné lidi, které jsem si moc oblíbila, a kluky jsem si doslova zamilovala. Každý z nich si nese svůj vlastní příběh a vlastní bolest, a přesto v sobě mají tolik laskavosti, pokory a krásného přístupu k životu. Myslím, že právě od takových lidí bychom se mohli učit, jak žít s větším srdcem a větší vděčností. Po dlouhé době jsem měla pocit, že nemusím předstírat, že jsem v pořádku. Nemusela jsem být silná. Nemusela jsem si hrát na někoho jiného. A možná právě proto mi ten večer zůstane v srdci navždy.
Když jsme se pozdě večer vraceli domů, vystoupila jsem z auta a uslyšela známé chroupání z krmné stanice. Byli tam, Ti dva drobečci. A právě na počest chlapečků od Nikči jsem je pojmenovala Radovan a Mouglí. Jenže později jsme zjistili, že jsou to vlastně holčičky. A tak vznikla Radovanka a Mouglínka.
Péče, která trvala měsíce
Obě byly silně začervené. Léčba byla dlouhá a náročná. Od listopadu až téměř do nového roku dostávaly léky, antibiotika, musely být pravidelně dokrmovány injekční stříkačkou speciálním krmivem, zahřívány a neustále kontrolovány. Byly chvíle, kdy téměř nejedly. Chvíle, kdy jsem nevěděla, jestli to zvládnou. Ale zvládly. Postupně nabíraly váhu, sílu a chuť do života. A i Kašláček, u kterého jsme se báli, jestli vůbec přežije hibernaci kvůli poškozeným plícím, nakonec bojoval dál. Když musíte důvěřovat jiným lidem. Začátkem ledna přišlo další náročné období. Stěhování a s ním otázka: co teď s ježky? Nemohla jsem je nechat samotné v zahradním domku. A tak opět přišla do našeho života paní Ivonka — člověk se srdcem na správném místě, který spolupracuje se záchrannou stanicí volně žijících živočichů v Plzni. Neváhala ani minutu. Vzala si je k sobě, zazimovala je a pokračovala v péči. A já? Já celé týdny čekala. A bála se zeptat, protože někdy člověk neunese další špatnou zprávu.
A pak to přišlo…
24.04.2026 mi přišla zpráva, na kterou nikdy nezapomenu. Probudili se VŠICHNI: Kašláček, Radovanka i Mouglínka. Dokonce i Kašláček, o kterého jsme se tolik báli, se probudil z hibernace s váhou téměř jednoho kilogramu. Obrovský silný ježek. Mouglínka? Ta se rozhodla po svém: jednoho dne prostě odešla sama do světa skrz díru v plotu. Přesně taková byla, divoká duše.
Den, kdy jsem pochopila, že život jde dál
Minulý týden 3.05.2026 jsem měla možnost vypustit Radovanku a Kašlačka zpět na svobodu a neumím úplně popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Jako kdyby se po dlouhé době moje duše znovu nadechla. Jako kdyby mi život připomněl, že i po obrovské bolesti může přijít něco nového: jemného, tichého ale i krásného.
Přišla jsem o tatínka, přišla jsem o svého Matýska ale právě ty malé bodlinaté bytosti mi připomněly, že život nekončí bolestí. Pokračuje dál v péči, laskavosti a v maličkostech, které často ani nevypadají důležitě. Někdy stačí opravdu málo
Dnes si víc než kdy jindy přeju, aby lidé byli k přírodě jemnější. Nemusíme dělat velká gesta.Někdy stačí dát v létě ven misku s vodou pro ptáky a ježky. Nechat v plotu malý průchod, aby mohli volně procházet zahradami. Nepoužívat zbytečně pesticidy. Ponechat kus divočiny, vyšší trávy nebo listí, kde může vzniknout život. Protože příroda nepotřebuje dokonalost. Potřebuje prostor.
A právě tohle propojuje i Bubelo s tím, jak žijeme
Věříme v pomalost, v kvalitu, v přirozenost, v menší, ale smysluplnější tvorbu. V materiály, které nevznikají bezmyšlenkovitě na druhém konci světa ale v život, který nemusí být perfektní, aby byl krásný.
Protože opravdová hodnota často vzniká právě v tichu, péči a v obyčejných chvílích, které nakonec změní úplně všechno.
S pokorou a vděčností /Kája - máma Bubelo ❤️