Někdy nezachráníme jen zvíře. Někdy ono zachrání nás.

Existují období života, která člověka změní navždy. A pak existují malé okamžiky, které přijdou tiše, nenápadně… ale právě ony nás nakonec udrží nad vodou.

U mě to byli ježci.

Možná zvláštní spojení pro někoho, kdo mě zná hlavně skrz Bubelo, látky, tvorbu a ženský svět kolem módy. Jenže pravda je taková, že za vším, co tvořím, vždycky stála citlivost. K přírodě, ke zvířatům, k lidem i k věcem, které nejsou na první pohled vidět. A právě proto dnes vzniká tenhle článek.

Všechno začalo jednou malou kuličkou

Před několika lety jsem před domem našla malého ježečka velikosti slepičího vajíčka. Byla zima, mráz a ta malá bytost byla úplně sama. Pojmenovala jsem ji Matilda. A i když od té chvíle uplynulo už několik let, nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy mi ten malý tvoreček doslova ukradl srdce.

Právě Matilda ve mně probudila něco, co už nešlo vypnout: Touhu pomáhat ježečkum. A tak se ze mě, původně „jen“ pejskařky, která ještě donedávna měla doma sedm pejsků, postupně stal člověk, který začal zachraňovat i ježky.

Rok 2025, který mě zlomil

Loňský rok byl pro mě jeden z nejtěžších v životě. Dne 09.05.2025 mi zemřel tatínek. A o pár měsíců později, 20.10.2025, odešel můj milovaný Matýsek. Můj karmický pes. Duše, která se nedá popsat slovy. Dodnes o tom neumím mluvit lehce. Existují ztráty, které člověka nerozbijí navenek ale rozpadne se uvnitř - potichu, tak, že ráno vstane, funguje… a přitom má pocit, že už vlastně vůbec neví jak.

A přesně tehdy přišli oni.

Večer, kdy odešel Matýsek, se objevili dva malí sirotci. Byl večer 20.10.2025. Na zahradě se objevili dva malí ježečci. Drobečci, kteří neměli ani 200 gramů. V době, kdy ostatní ježci už byli připraveni pomalu ulehnout k zimnímu spánku. Jen oni ne. Nevím, odkud přišli. Nevím, co se stalo jejich mamince. Možná už nežila. Možná je opustila, aby sama měla šanci přežít zimu. Ale vím jedno: v ten večer jsem měla pocit, že mi je poslal právě Matýsek. A možná to někomu bude znít zvláštně. Ale kdo někdy opravdu miloval zvíře, ten pochopí. Protože někdy vesmír přesně ví, kdy už člověk neunese další ticho.

Votesánek alias Kašláček, Radovan a Mouglí

Tou dobou už jsem doma měla jednoho nemocného ježka. Říkala jsem mu Kašláček, protože měl obrovský kašel způsobený silným začervením a parazity. Léčba byla náročná, nejistá a dlouhou dobu jsme vůbec nevěděli, jestli přežije. A pak přišli další dva. Každý večer chodili na zahradu, jedli a zase mizeli. Jenže postupně jsem začala slyšet, že oba kašlou také a věděla jsem, že něco není v pořádku. Můj přitel jim proto postavil speciální zastřešené krmné boudičky schované pod listím, aby měli sucho, bezpečí a trochu tepla během studených nocí. Jenže odchytit je? To byla úplně jiná disciplína. Jakmile slyšeli otevření dveří, byli pryč…

Večer, který mi připomněl, že v tom nejsem sama

Jednoho dne jsem měla možnost zúčastnit se nádherné charitativní akce na podporu nadačního fondu Nikči Leitgeb ve vile Kajetánka. A upřímně? Nešlo jen o tu akci samotnou: šlo o lidi, o setkání s Nikčou a jejími chlapečky, kteří mi doslova ukradli srdce, o Evičku “rybičku”a o Tomáše a jeho čivaví kluky. O všechny ty duše, které si nesou vlastní bolest, vlastní příběhy… a přesto v sobě mají tolik laskavosti. Po dlouhé době jsem měla pocit, že nemusím předstírat, že jsem v pořádku. Nemusela jsem být silná. Nemusela jsem si hrát na někoho jiného. A možná právě proto mi ten večer zůstane v srdci navždy. Když jsme se pozdě večer vraceli domů, vystoupila jsem z auta a uslyšela známé chroupání z krmné stanice. Byli tam, Ti dva drobečci. A právě na počest chlapečků od Nikči jsem je pojmenovala Radovan a Mouglí. Jenže později jsme zjistili, že jsou to vlastně holčičky. A tak vznikla Radovanka a Mouglínka.

Péče, která trvala měsíce

Obě byly silně začervené. Léčba byla dlouhá a náročná. Od listopadu až téměř do nového roku dostávaly léky, antibiotika, musely být pravidelně dokrmovány injekční stříkačkou speciálním krmivem, zahřívány a neustále kontrolovány. Byly chvíle, kdy téměř nejedly. Chvíle, kdy jsem nevěděla, jestli to zvládnou. Ale zvládly. Postupně nabíraly váhu, sílu a chuť do života. A i Kašláček, u kterého jsme se báli, jestli vůbec přežije hibernaci kvůli poškozeným plícím, nakonec bojoval dál. Když musíte důvěřovat jiným lidem. Začátkem ledna přišlo další náročné období. Stěhování a s ním otázka: co teď s ježky? Nemohla jsem je nechat samotné v zahradním domku. A tak opět přišla do našeho života paní Ivonka — člověk se srdcem na správném místě, který spolupracuje se záchrannou stanicí volně žijících živočichů v Plzni. Neváhala ani minutu. Vzala si je k sobě, zazimovala je a pokračovala v péči. A já? Já celé týdny čekala. A bála se zeptat, protože někdy člověk neunese další špatnou zprávu.

A pak to přišlo…

XX.XX.2026 mi přišla zpráva, na kterou nikdy nezapomenu. Probudili se VŠICHNI: Kašláček, Radovanka i Mouglínka. Dokonce i Kašláček, o kterého jsme se tolik báli, se probudil z hibernace s váhou téměř jednoho kilogramu. Obrovský silný ježek. Mouglínka? Ta se rozhodla po svém: jednoho dne prostě odešla sama do světa skrz díru v plotu. Přesně taková byla, divoká duše.

Den, kdy jsem pochopila, že život jde dál

Minulý týden 3.05.2026 jsem měla možnost vypustit Radovanku a Kašlačka zpět na svobodu a neumím úplně popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Jako kdyby se po dlouhé době moje duše znovu nadechla. Jako kdyby mi život připomněl, že i po obrovské bolesti může přijít něco nového: jemného, tichého ale i krásného.

Přišla jsem o tatínka, přišla jsem o svého Matýska ale právě ty malé bodlinaté bytosti mi připomněly, že život nekončí bolestí. Pokračuje dál v péči, laskavosti a v maličkostech, které často ani nevypadají důležitě. Někdy stačí opravdu málo

Dnes si víc než kdy jindy přeju, aby lidé byli k přírodě jemnější. Nemusíme dělat velká gesta.Někdy stačí dát v létě ven misku s vodou pro ptáky a ježky. Nechat v plotu malý průchod, aby mohli volně procházet zahradami. Nepoužívat zbytečně pesticidy. Ponechat kus divočiny, vyšší trávy nebo listí, kde může vzniknout život. Protože příroda nepotřebuje dokonalost. Potřebuje prostor.

A právě tohle propojuje i Bubelo s tím, jak žijeme

Věříme v pomalost. V kvalitu. V přirozenost. V menší, ale smysluplnější tvorbu. V materiály, které nevznikají bezmyšlenkovitě na druhém konci světa. A v život, který nemusí být perfektní, aby byl krásný.

Protože opravdová hodnota často vzniká právě v tichu, péči a v obyčejných chvílích, které nakonec změní úplně všechno. 

S pokorou a vděčností /Kája - máma Bubelo ❤️